Recent Posts

(Ne)schopnost odkládání


Už zase to odkládám, psaní povídky na úkor čtení do školy.

Malování na úkor nutnosti dopsat esej. Vložení kontaktů do mailing listu kvůli vnitřnímu stresu, že prostě dneska ten text MUSÍM DOČÍST!

Na povrch mi tak náhle vyplouvá moje schopnost neustále odkládat věci, které dělám ráda, které ve mně probouzejí živelnou kreativitu a já si tak kladu otázku – proč?

Proč pořád odkládám něco na úkor toho, co musím? Kdy si konečně koupím to kytku do pokoje a hvězdičky na strop? Kdy si vymaluju to mandalu na místo řešení večerních e-mailů. Je to jen na mě, já vím a přesto mám pocit, že mi to jaksi nejde.

Napadá mě paralela k posilovně. Přijde mi, že můj mozek musí mít uvnitř značně obludný tvar. Vždyť neustále posiluju jenom tu jednu část – složku plánovací, analyzující, domlouvající. Ta druhá je značně ochablá, bezvládná.

V okamžiku, kdy jí chci popustit uzdu a už už jí dát ty činky, bere otěže zase ta pravá mozkovna, která už už vidí důsledky v podobě špatně udělané práce a raději mě přesvědčí, že než namalovat nedokonalý strom – to radši přečíst další výzkum do školy, nebo zapnout další pračku.

Ta pravá půlka pomeranče je z toho nešťastná. Nabízí mi všechny své plody, a já přesto dál raději kysele ucucávám ten citrón a dobrovolně k tomu i žvýkám tu kúru. Šklebím se na svět kolem a obviňuju ho, že se proti mně spiknul. Že mi nedává možnost vyniknout, být svá, být kreativní…
A tu se upřímně dívám na svá zápěstí a zas a znovu si uvědomuji, že tam žádná pouta nemám.
Já sama si je tam však občas představuji, jako zástěrku pro lenost, neschopnost a lenost :D
Člověk dokáže cokoliv, jde-li po malých krůčcích. 

Nadrobit si jen tolik, kolik unesu však dnes není příliš trendy. Jít batohem pokory, kde na vás křičí pohyb za účelem pokroku, je výzva.

A já tak nějak pořád odkládám koupi těch špuntů do uší, a dobrovolně-nedobrovolně se podrobuji dirigentu naší společnosti.


A zas a znova si zkouším ten rytmus orchestrových dní volit sama, a zase selhávám… 

DRŽÍME REKORDY V DENNÍM BĚHU, ALE NEDOKÁŽEME DRŽET SLOVO


Sedím v pokoji. Je 19:15 – očekávám hosty. Svíčky hoří, tabule je nachystána. Avšak cítím se jako netrpělivá manželka, která čeká na manžela -  a on nejde a nejde…

Akademická čtvrt hodinka utekla. Je 20:00 – a kamarádi stále nikde – volám!
„Ježííííš, promiň, to bylo dneska?“

„Jejda, já jsem měla takový fofr, že jsem úplně zapomněla ti napsat, že mi to nakonec nevyjde.“
„Nakonec nedorazím, užijte si to beze mě.“

Tak jo, uříznu si kousek dýňového dortu a jdu zpět ke knize, přemýšlet nad tím, zda je vůbec možné se s někým na něco dnes ještě DOMLUVIT.

Prvním naťuknutím toho, jak se poslední dny tříští komunikace, byla sms od kamaráda:
JE ZAJIMAVE JAKY NOVY TREND JE NEODPOVIDAT NA ZPRÁVY..NEMAM TI TO ZA ZLE, JEN VLASTNE SE MI TO V POSLEDNÍ DOBĚ STAVA UPLNE PORAD J A URCITE SE JEN S TEBOU, ASI TO ZACNU PRAKTIKOVAT TAKY J

To mě vedlo k zastavení se, abych se podívala na počet nezodpovězených sms…PÁNI.
MAILY, FB-ZPRÁVY, SMS ZPRÁVY, VIBER….

„Ty jsi to nečetla?“ vždyť je to v mailu.

Volám kamarádce za pět dvanáct, že na její FB-akci nedorazím: „Promiň nestíhám to,“ odkrágluju její akci lusknutím prstu. „To nevadí…“její zklamání v hlase je evidentní, ale já ho slyším až o tři dny později.
Charakter smsek se změnil – ze sálo dlouhých esejových výjevů na: „Oběd-FSS-14:00?“
Páni, jakoby to začínalo deformovat naši komunikaci? A co komunikaci! Způsob ne/domlouvání.
Mám pocit, že poslední dobou držíme rekord v tom, kolik věcí během dne stíháme. Běháme jako fretky od božího ráno a zastavuje nás často až půlnoc, neboť i spát někdy musíme. Avšak s držením slova je to už daleko horší: „Promiň, nestíhám.“ „Nezlob se, nechejme to na jindy, nemám už dnes energii.“

Domlouváme se a schůzky rušíme.
                                                               Mění/me (se) plány z hodiny na hodinu.

                               Možná to často ani nereflektujeme, ale to okolí to cítí dost významně.
„Stavím se, můžu?“

                                               „Jasně, doraž ! ! !“

                                                               O dvě hodiny později zapomínám napsat, že už to zase nestihnu.

QUE PASA? A kam to povede?

                                                               Napadá mě jen, že jediné: budou se tyto short messages

postupně tak ultra zkracovat, až se úplně přestanou používat? Rozmazávat a existovat?

Vnímám, že mě psaní zpráv přestává bavit, ale stále v tom setrvávám. Je to zvyk, asi jako když chcete přestat kouřit, ale to cígo potřebujete. Chci někomu zavolat, ale pak pod vlnou pohodlnsoti zase posílám tu zprávičku.

Ping pong – pong ping – mailů, virtuálních vln a facebokoových holubů.

Přestává mě to bavit…začínám volat, držet slovo i odepisovat – však na předsevzetí nemusí být nový rok, ne?


Neb, jak pravil pan Mudrc, jehož slova mě vlastně vedla ke zpytování svědomí: 

KDYZ JE TEN CLOVEK PRO ME DULEZITY, ODPOVIDAM HNED, PROTOŽE CITIM POTREBU ODEPSAT…
"Jen" první pusa? Nebo společná karma...

SEBELÁSKA A POCIT DÁVÁNÍ


„Hlavně víc dávat, než brát,“ zpívá ve své písničce Klus.

A mě napadá, že i dáváním toho jde hodně vzít…

Záleží totiž na ZÁMĚRU, se kterým věci dávám či sdílím. A nemusí to být brilianty. Stačí sáčk sušených banánů. Dávám ti je, protože mi to činí radost? Protože na Tebe myslím? Protože Tě mám ráda? Protože vím, že je máš rád/a?

Nebo Ti něco kupuju a vlastně SI TĚ KUPUJU? Křičí ty květiny: „Měj mě víc rád!“

Tečou ty bonbóny strachem z toho, že pro tebe nejsem dost dobrá a chtějí tak de facto upozornit na sebe?

JE TO O DÁVAJÍCÍM NEBO DOSTÁVAJÍCÍM?

Je ta reciprocita čistá?
                                               Jaký má záměr?

A co vlastně cítíš, když obdarováváš?

To totiž odráží vztah k tobě samému, k tobě samé. Dáváš, protože Tvé nitro přetéká jako studna plná láskyplných a vřelých emocí? Nebo je vyschlá, bez pramene a ty obdarováváš, protože chceš, aby do ní tak natekla stříbřitá vděčnost nebo dokonce pocit vázanosti?

„Dokud nejsi šťastný, když jsi sám, nikdy nebudeš vědět, jestli si někoho jiného vybíráš z lásky, nebo z osamělosti.“

Mandy Hale

BUBUBU, BUBUBU – padám z toho na hubu, ale ještě se směju!


Je rok koně a všichni prožíváme to stejní: děláme hromady zajímavých aktivit, projektů. Vize se zhmotňují – běžíme sprintem jako ten kůň bez ohlávky  - JE ROK KONĚ!

DYNAMIKA – BĚH – POKROK

„Tak já běžím dál,“ říká mi kamarádka, se kterou se potkávám na deset minut. Oh, ano to je přesně rytmus dnešní doby – sprint. Poklus momentálně není trendy, je moc pomalý.
Snahy během dne zastavit se a uvědomovat si, co se to všechno kolem mě vlastně děje jsou někdy úspěšné, jindy naprosto nereálné.

Občas se přistihnu, že usínám v pondělí a probouzím se v pátek. Týden se slije do jedné kaluže, kdy nejsem schopná zpětně určit, co všechno se za ten týden událo. Je to lehce schizofrenií – v tom rytmu dní je naprostá FASCINACE  a pohlcení, protože vše vám to dává hluboký smysl. Vše zapadá jako tisící díl puzzlí.

Ale jindy je to unavené tělo naprosto v opozici a nechápe, kam ho to pořád tahám. Občas pomůže běh, vyčerpanost taky dobře potlačuje sklenka červeného.

SCHIZOFRENIE – KLUS – AMBIVALENCE – ŠUM – POKLUS – DYNAMIKA – VYČERPÁNÍ – OTÁZKY:

-          Má to smysl?
-          Proč to dělám?
-          Pro KOHO!!!
-          STOJÍ MI TO ZA TO?
-          Kdy mi letí letadlo do indického ašrámu…?

U některých věcí není čas pronikat do hloubky – je potřeba bruslit po povrchu. Místo pocitů stresu to přijímám – OK je taková doba. Prý máme být flexibilní…PCHE! Znamená to stát na hlavě a pracovat při tom na 120 %?
JE TO SKUTEČNĚ ČISTĚ A JEN MOJE VOLBA?

Znamená to v zenovém klidu odrážet stresové situace jako zkušená baseballista?
                                                                                                                                                             STANIŽ SE!

I když na mě dost možná za rohem čeká přihlouplý bubák, který mě potajmu pozoruje a čeká, kdy se mi bude moci zase vysmát: „Bububu, bubu, zase padáš na hubu, co?“
http://www.trikapotisk.cz/potisky/98-bubak-2.html


„JO!“ křičím. „Ale ještě se směju!!!“