Zbloudilý koráb můj

Občas se plavíme na moři a ztratíme směr - ztroskotáme.

Octneme se na pustém ostrově, kde se musíme všechno učit zas a znovu od znova...

To je však ve finále právě tak osvěžující jako vlna, která omývá vaši písečnou tvář a probouzí vás sice do stejného života, který je však prosycen novými tvary - a přece známými.
Chutná jinak a vlastně velmi povědomě,
voní jaksi svěžeji
a má jasnější barvy.

Odrazit se zkrátka můžeme tehdy, až když se dopadneme na samé dno.

Jak jsem se učila o právním systémech

Při brzkém ranním bloubání  o trestně právních řízení, mou mysl zaujal kouř vycházející z komína.
Jen si tak byl, vycházel jako dým z Aladinovy lampy a různorodě se kroutil pod taktovkou větru - to vám byla nádhera.

Při listování papíry o domácím násilí mé oči uviděly východ ranního slunce - ach...

A u přeříkávání soustavy soudů mi před oknem přeletělo hejno ptáků, nemělo konce - bylo nekonečné (skoro jako moje chvíle nad právem...). Ta svoboda, jakou vyzařovali, když pohybovali křídly mě omráčila.

Věci na zkoušku možná umím, jinak se však ale musím ještě stále tolik věcí učit...

Není větší tragédie než ztratit svoje vlastní vnitřní dítě...

Jak se to pozná?
Stoupnete si před zrcadlo s klaunským červeným nosem a namísto opiček a šklebů se vám po tvářích spustí stavidla slz.

Příště bych se chtěla narodit jako..

Sedím nad školními texty. Snažím se zkrotit neposedné myšlenky. Při čtení o pohádkách se má mysl vrací zpět do dětství.

V příštím životě si víc užiji střední školu. Budu se víc smát, míň se učit a dám si víc odpoledních koblih a horkých čokolád. MŇAM. Přijmu pozvání na první rande.

Až budu zase příště malá, polezu častěji na stromy. Dvakrát si přidám buchtičky s krémem a nekousnu do ruky toho kluka, co nechtěl uklízet hračky. Nebudu na něj tentokrát žalovat.

Dobře, ale to bylo -  co je tady teď?

Přála bych si mít víc času. Jakou výmluvu bychom používali, kdyby tato přes noc přestala existovat?

Co by mi pomohlo?

V příštím životě bych se chtěla narodit jako veverka. Ta si jen tak bezstarostně skáče ze stromu na strom, sbírá si oříšky a je v tom nádherném zeleném prostředí, které mi tolik chybí – říkáme mu les! Ale v zimě..co kdybych umrzla?

V příštím životě se chci narodit jako tuleň. Mít dost podkožního tuku, aby mě nestudily ani kry ledu a jen se tak válet. Ale co když přijedou lovci?

A tak, co kdybych se v příštím životě byla žížalou? Jen se tak provrtávala zemí. Kypřila půdu – to by vám, panečku bylo poselství. Když by byla půda příliš suchá, musela bych počkat až zaprší – to bych se pak slastně začala vrtět v tom parádním bahýnku a lezla si vesele dál.

A co kdybych se příště stala houbou? Jen tak bych někde vyrostla, dýchala vůni jehličí. Jen bych tak byla. Rostla bych někde na mýtince, kde by svítilo sluníčko. Těšila bych se na ranní východ sluníčka, první kapky rosy a taky déšť. Byla bych houbou, co MILUJE DÉŠŤ! Jediné, co by mi bylo líto, že nemůžu tančit…Stejně jako vnímám hru svalů, tak bych cítila, jak s každým deštíkem bobtná moje rostlinné pletivo a já rostu. Asi bych chtěla bych červenou muchomůrkou – to by mi zajistilo, že nebudu tančit jive na pánvičce s máslem.

A nebo, co kdybych se příště stala vodou? Byla bych osamocenou kapkou kdesi pod povrchem země – v té mokré Říši všech kapiček. A pak bych začala vyvěrat. Spojila se v potůček a potom potok. Šuměla bych v dalekých končinách, kde lidská noha v životě nevstoupila. A pak by se ze mě stala řeka – byla bych tyrkysově modrá a  křišťálově průzračná. Byla bych voda léčivá. Stala bych se obrovskou řekou, drsnou a dramatickou. Tou, co semele všechno, co jí přijde do cesty. A pak bych spadla a narostly by mi křídla – stal by se ze mě vodopád! Vodopád, kdesi v džungli, kde by vřeštěly opice a lítala exotická zvěř. Pod tím vodopádem by byl podpis duhy a taky jezírko. Až tam, tam do toho jezírka by chodila ta malá holka s vědrem pro vodu.

Je to holčička, co miluje hru na schovávanou. Nejraději běhá po louce bosá a voní k lučnímu kvítí. Má dlouhé rozevláté vlasy, které nejraději ráchá v místním jezeře, kam skáče z vysoké vrby. Vřeští při tom radostí. Potápí se jako potápka a vůbec ji nevadí, že není kaprem – i přesto pod hladinou ráda plave s otevřenýma očima.

Ta malá holčička má hlavu plnou fantazijních příběhů. Přemýšlí, jestli existuje někde jinde nějaký jiný svět. A pokud ano, tak jak asi vypadají jiné vodopády v takovém světě? Přála by si dělat i něco jiného, než jenom nosit vodu od jezírka. Ano ví, je to důležitý úkol pro celou její komunitu, ale ona by si přála dokázat něco víc.

Večer si často lehá do kožešin a pozoruje praskání ohýnku. Zavírá oči a představuje si, jak takový jiný svět asi vypadá. Často se ji o tom potom zdá sen. Je nádherně barevný a ta holčička v něm víská, tančí a zpívá – našla odvahu vzít to vědro a jít hledat vodu z jiné studny. Objevila kouzelný svět. Cítí se šťastná a naplněná. Jak těžce se jí potom pokaždé vstává, když otevře oči a zjistí, že to byl jenom sen.

Přála bych nám všem, abychom dokázali snít s otevřenýma očima a vidět tu barevnost každého dne. Aby náš pramen života nikdy nevysychal, ale zároveň pokud by se nám voda pod vodopádem zakalila, abychom našli dostatek odvahy, hodit si džber na hrb a jít – neznámo kam. Nechat se vést svými sny v bdělém vědomí.

Abychom nemuseli čekat, kým nebo čím se narodíme příště. Jestli budeme medvědem nebo milionářem. Ale abychom rozestřeli tu oponu a viděli tu dokonalost přítomnosti, ať jsme kde jsme. Tu kterou neslyšíme kvůli hluku tramvají, kterou cestujeme z práce a do práce. Tu jedinečnost, kterou nevnímáme pod horou povinností, které si musíme odškrtnout a přílivem myšlenek, které se lepí jako bodláčí a u kterých často nepřichází odliv, a tak ani chvilka klidu.

Jsem v obležení knih, které nikdy v životě nezvládnu přečíst. A ještě toho bude tolik napsáno. Lidé budou mít stále potřebu se vyjadřovat a přemýšlet nad tak neskutečnou spoustou věcí. Ty knihy inspirují, ale i tíží. Vždyť vodu z toho jezírka života z nich nenaberete – k tomu vám postačí váš vlastní pohár z dlaní.

Naše vnitřní bestie

Všichni máme své démony. Jsou ukryti v našich niterních jeskynních zvaných Duše.

Sem tam vystrčí čumák, ukážou rohy. Někdy se ale splaší  - a to pak ti černí draci lítají jako utržení z řetězu, na které jsme je uvázali v naivitě, že je máme již zkrocené.

Často stačí, když se z řetězu utrhne jeden. Sedí vám na rameni, lítá vám nad hlavou a co se děje s Vámi?

Nepoznáváte se...

Říkáte si, kde se proboha vzala TAHLETA Bestie? No..a ona je VAŠE!
Často pak utečete do té černé jeskyně, kde se cítíte v bezpečí. Je tam tma a necítí SE se tam TAK zranitelní, jako když vám ten drak lítá kolem v denním světle.

Velmi brzy si však uvědomíme, že tento úkryt je úkrytem falešným. Smrdí to tam a vašemu okolí se tam ani nechce nakouknout. Zjištění, že vám tenhle smrádeček a teplíčko nic nepřináší vás dokáže řádně nakopnout.
Rozsvítí se uvnitř vás světlo, které vám pomůže najít klíč, abyste ta pouta drakovi zase dokázali nasadit a zkrotit ho a pohladit.

Protože jsi to TY, kdo rozhoduje, zda budeš lítat svobodně, nebo na hřbetě nestvůry.

Obrázek dostupný z: http://nd05.jxs.cz/824/656/e74cd2667a_82396798_o2.jpg

Budoucnost počká, ale ten nádech, který musíš udělat PRÁVĚ TEĎ - ten sotva!

Hlavně si nenamlít..

Jedu na kole. Je šero, musím se soustředit na cestu.
Jsem soustředěná, myslím pouze na jeden cíl, ale pak se něco stane - myšlenky se rozkutálí jako hrách Popelčin.
A já myslím na to, co bude...
Co by mohlo být....
A co si ani nechci představovat
A pak?
PRUDCE BRZDÍM!
Jen tak tak zastavím před okrajem patníku, který jsem skoro přehlídla.
Málem jsem letěla vzduchem...
Opět si vzpomenu na své zběsilé tempo posledních týdnů.

Všechno honem honem, rychle rychle.
Ve spěchu za zvuků písně Nohavici: "Nemáme čas, ve stoje jíme. Hluboko v nás, nepokoj dříme."

Vidím v tom prudkém zastavení hlubokou symboliku.
Častokrát mě sžíraly myšlenky: jedna za druhou, nonstop, imrvére.
A muselo přijít až totální vyčerpání, aby se uklidnily.
Totální vysílení, aby KONEČNĚ uslyšely to vnitřní volání: "Hej! Jen klid! Nic se neděje!"

Sesedám z kola a přemýšlím, na jak dlouho bych se asi zastavila, kdybych si obrubníku nevšimla. Bez helmy..
Kam bych docestovala? Políbila bych jen aslfat, nebo se dotkla i studeného železa nemocniční postele?

Vyplnila by se mi možná některá má přání:
-konečně mít čas tvořit: vzít si jen tak pastelky a malovat si
-konečně víc psát
-vyvolat fotky
-přečíst si Puškinovy povídky
...

Opět nasedám na kolo.
Jen tentokrát bez myšlenek.
Vím, že ty mršky zase brzy přijdou.
Ale teď je tam jen prostá radost z pohybu, z hry svalů, zmrzlého obličeje, vědomí, že až ty kusy ledu rozmrznou budu mít zase dvě ruce a dvě chodila.
Jo, při prosincovém ježdění na kole se hold blbě brzdí.