Moji rodiče žijí bezmezně jeden
pro druhého. Potřeby jednoho splývají s potřebami toho druhého. U
některých partnerů této generaci pozoruji, jak se jeden druhému přizpůsobili natolik,
že už ani neví, kdo jsou skutečně oni a co mají doopravdy rádi. I generace žen
mých prarodičů si nese přesvědčení, že muž je tím nejdůležitějším středem
jejího života, pak následují děti a až potom je tam někde ona – žena. Moje
téměř sedmdesátiletá babička mi nedávno u kávy přiznala, že dnes by spoustu
věcí dělala jinak: nevzdávala by se svých snů, myslela by více na sebe,
nepřizpůsobovala by se tolik partnerovi. Všechny tyto „zásady“ má generace Y žije
s přehledem. No jo, jenže ony pak vznikají zase jiná témata.
Podle sociologa Giddense se
v dnešní době lidé přesouvají od tzv. romantické lásky k lásce spolu-plynoucí.
Naše generace tak už nehledá „toho pravého partnera“, ale „ten pravý vztah“,
který bude maximálně korespondovat se vzájemnými hodnotami, a naplňovat tak
potřeby toho druhého. Společný projekt
v podobě „kolonializované budoucnosti“: společné dítě, rodina, bydlení aj.
se stává pouhou životní epizodou. (Dnes navíc čím dál častěji časově
naplánovanou.) Rodina už není jediným smyslem života muže ani ženy. Jsou zde totiž
i jiné možnosti sebe-naplnění: kariéra, cestování aj.
Pro koncept „spoluplynoucí lásky“ je typická
takzvaná láska bez břemene čili „jsme spolu, dokud nám to vyhovuje, a jak nám
to vyhovovat přestane, půjdeme si vlastní cestou, však už jsme si předali, co
jsme si měli“. Tato koncepce mi velmi připomíná lásku toltéckou. Zároveň
v pojetí západním dává daleko větší prostor pro sobeckost a sebestřednost,
které vztah můžou ve finále udusit. Mě samotné toto pojetí vyhovuje. Jsem
sobec. A když říkám „jsem sobecká“, myslím tím, že se učím sama sebe dávat na
první místo, ale zároveň vnímat, kdy už je to za hranou – ten balanc je podle
mě totiž velmi ošemetný a hranice velmi tenká!
Generace mých rodičů a prarodičů
dělali všechno pro rodinu. Jak často od mých přátel slyším „Moje máma mi říká,
že mi obětovala celý svůj život. Ale já jsem o to nestála! Byla bych stokrát
radši, kdyby si dělala svoje věci. Neměla bych dnes takové výčitky, když se
snažím žít si svůj život po svém.“ Tendence společného budování v páru
možná občas vedla k tomu, že spolu dva lidé zůstávali „jenom kvůli dětem“,
„jenom kvůli hypotéce“, „ze zvyku“. Toto smýšlení je pro přátelé z mého
okolí často nepochopitelné.
Dívám se na své rodiče. Za těch
dvacet šest let společného soužití se určitě oba změnily směrem, který ani jeden
nepředpokládal. Jsou z nich jiní lidé, než když se brali. Jejich svazek - v některých
aspektech pro mne nepochopitelný – pro mne má ve stejný moment neskutečnou
sílu, kterou obdivuju:
Je jím pevné
partnerství a schopnost dělat kompromisy !
 |
| http://twinflames-soulmates.com/wp-content/uploads/2013/02/Twin-Flames-and-Free-Will.jpg |
Mám pocit, že současné vztahy
tvoří spíše individua, pro které jsou jejich vlastní koníčky, aktivity a
seberealizace TAK důležité, že pak jeden není ochoten slevit z hodnoty pro
toho druhého, protože „to tak zrovna necítí“, „je to proti jeho hodnotám“, má
pocit „že by znásilnil sám sebe“. Mám pocit, že se na jednu stranu nechceme
uvazovat k tomu druhému na pevno, na stálo „abychom nedopadli jako naši
rodiče“, u kterých často vidíme vzorec fixovanosti a prolnutosti na sebe
navzájem. Z nějakého důvodu to naši generaci děsí – včetně mě! Zároveň
jsem však již pocítila, jaké to je, dát si ve vztahu tolik prostoru a svobody,
že náhle zjistíte, že s partnerem už stojíte každý na druhém břehu řeky a
k sobě již nevede žádný most.
Když někdy pozoruju a poslouchám
mé přátele (a mé myšlenky), mám obavy, jak budou vztahy do budoucna vypadat.
Reflektuji také to, že se zčásti jedná pouze o mou sociální bublinu, neboť jistě
existuje stále mnoho párů, pro které je rodina vším! I mí přátele, kteří žijí
ideálem mých rodičů, o němž byli přesvědčeni, že se jedná o recept na štěstí,
zažívají v určitý moment šok, když zjišťují, že dítě a bazén a dvě auta ke
štěstí nestačí. Pohádka „rodina je vším“ se hroutí – jsou zaskočeni. Vedle nich
žijou ti, kteří tento pohádkový recept předem odmítli a vydali se směrem
singlovství, polyamorních svazků či bezdětných partnerství. Můžeme se na to
dívat ezo-brýlemi a tvrdit, že přichází „nová éra společnosti“, kdy je pro
každé individuum důležitý jeho osobní rozvoj. Můžeme to vidět jako důsledek
společenských změn, které jsou globální. Tak či onak recept na vztah ne-sobecký
z nebe nespadne.
Od vztahů, kde se dva stávali jedním ke vztahům,
kde oba stále chtějí být primárně jeden a jeden.
A já si kladu otázku, kde je zdravá
hranice?
Jak být sama/sám sebou
a zároveň nezapomínat význam slova na partnerství.
Jak si dávat
dostatečný prostor a mít ho dostatek i pro sebe, a zároveň zcela nepřesednout
na vlak jedoucí v protisměru.
Jak dělat ve vztahu nutné
kompromisy, aniž bych měl/a pocit, že jdu sama proti sobě.
Existuje pak skutečně něco, co se
dnes často pojmenovává jako „svobodná láska“?
Nebo je to jen strach
mladé generace ze závazků, šedi života a jeho stereotypu?
