Seděla na křesla naproti mě a čišela z ní osobitost. „Je to, jako
když nedáš průchod svojí největší živočišnosti. Ta nevybouřená kreativita tě
potom začne sžírat zevnitř a ty si nedokážeš pomoc! Prostě musíš!!!“
Bylo léto a přece podzim. Tráva měchově hřála. Slunce
svítilo, hřálo a přesto nepálilo.
Ťapky měkce, bosy našlapovaly na žaludy, které sem tam
spadly do trávy. Ve vzduchu byl cítit podzim. Nesel se celým dnem. Čaj začal
víc hřát a hořkost kávy více brnkat na jazyk. Pivo na vesnických hřištích pomalu
začalo zaměňovat za čaj s rumem.
Na hřiště, cesty i asfaltky začínají dopadat první listy
stromů. I stromy si chtějí po celoročním listovém hávu odpočinout.
Večer, dřív než zapadne slunce – prší. A pak se v mračnech
udělá obrovská díra a vy skrze ni pozorujte stříbřitě, zlaté cosi – máte pocit,
že tam je váš domov.
Volant studí do rukou, za pár měsíců bude potřeba vytáhnout
rukavice. Možná i čepici.
Koukáte na úplněk a víte, že teď je teď, ale doma jste TAM.
