Můj život je hodně na kolečkách. Hodně jezdím a pendluju, ale mám pár
svých jistot. Jednou z nich je pravidelná úterní lekce jógy s čistou
Radostí! Sluncem, která přesně narovná vaše záda do správné pozice. Člověku se
hned ráno vstává jinak, když ví, že ho ten den čeká několik asán a pak příjemná
snídaně v místním SKLIZENU, s duší jako je Lucka. Přečtěte si její
příběh o tom, jak se stala majitelkou vlastního jógového studia – INSPIRUJ SE!
„Naše
rozhodnutí nás formují a utvářejí naši osobnost“ – Lucie E.
Vkročila jsem za svůj život do
mnoha slepých uliček. Z některých hledám cestu zpět do dneška, u některých
ani nevím, že jsou slepé a do jiných určitě ještě vkročím. Důležité pro mě je,
že vždy mám sílu a vytrvalost vrátit se zpět a nevkládat zbytečnou energii do
doufání, že to někam nakonec povede. To doufání, že něco děláte, nevíte proč,
ale přesvědčujete se, že to musí mít nějaký smysl – který vám je stále skryt…
to doufání mě vždycky hrozně vyčerpávalo. Pokud se ale na chvíli ve své mysli
zastavíme a budeme k sobě tak upřímní, jak jen to je množné, jistě najdeme
cestu odkudkoliv a kamkoliv.
Nedá se říci, že bych od začátku
měla sen být tam, kde jsem teď. Rozhodně moje snění nebylo natolik konkrétní. Vždy
jsem toužila být nezávislá a spíš než ze snu vyplynula potřeba být tím kým jsem
z mé povahy. Nejsem typ člověka, který se rád podřizuje. Ačkoliv si o sobě
myslím, že jsem velice schopná spoustu věcí zařídit, o mnohé se postarat, od
plánování, přes komunikaci až po organizaci uskutečnit, nemám ráda, když mi do
mojí práce, kterou vždy odvádím nejlépe, jak umím, někdo mluví.
Čím jsem starší, tím jsem si
jistější v tom, že naše cesta je předurčena už od samého počátku. A za
každou odbočku platíme. Cena je obrovská, neboť zahrnuje slzy, pochyby, strach,
neúctu k sobě samému, potlačování svých potřeb, deprese, frustrace,
sebeponižování, ztrátu sebevědomí a tak bych mohla pokračovat. Vše to většinou
vyústí z jedné jediné věci – pochyb a nedostatečné víry. Jako u mě.
K pohybu jsem měla vždycky
blízko, myslím, že mi to i šlo, na základní škole jsem několikrát
reprezentovala kraj na atletických závodech. Moji rodiče ovšem nikdy pohyb
nepovažovali za něco, co by mohlo člověka uživit – jiná generace. Od počátku ze
mě chtěli mít zubaře, „Budeš vydělávat spoustu peněz“, říkali. Tím, že jsme žili
spíš skromnější život, byl od počátku mého dětství kladen důraz na to, abych
dělala práci, ve které si primárně vydělám hodně peněz. Ještě mi nebylo
patnáct, už jsem si sháněla načerno brigády a snažila jsem se být samostatná co
nejdřív. Věděla jsem, že naši nemají peníze navíc a bylo mi hloupé si o ně
říkat, i když by mi je dali. I z toho vlastně vznikla na gymplu myšlenka
živit se tím, co mi jde – pohybem. Dostala jsem příležitost, které nechodí jen
tak náhodou. Příležitost stát se lektorkou tance, ve kterém jsem byla šikovná,
v 16 letech ke mně na lekce začali chodit ženské mezi 20. – 50.rokem a já
se začala cítit sebevědoměji. Pak přišla další nabídka – udělat si licenci a učit
jógu. Moc jsem neváhala, ačkoliv jsem jógu před tím cvičila teprve chvíli.
Vlastně už na gymnáziu jsem se
tedy naučila to nejdůležitější – člověk se může uživit tím, co ho baví. Navazovala
jsem kontakty s dalšími pohybovými centry, pokračovala ve vzdělávání. Nové
poznatky jsem mohla na svých lekcích hned uplatnit. Ale i když by se mohlo zdá,
že od té doby jsem si neprošla žádným propadem, nebylo to vždy tak idylické.
V centrech, kde jsem učila, se pořád střídali lidi, a když už si ti stejní
lidi zvykli chodit na mé lekce, centrum mi lekci přesunulo na jiný den a čas.
S lidmi se nemáte kam posunut a je to v bleděmodrém pořád to samé.
Přestávalo mě to bavit. Navíc jsem začala mít pocit, že na mě moji
zaměstnavatelé vydělávají a připadala jsem si zneužitá. Lekce se pořád
zdražovali a já s cenami nesouhlasila. Vzpomínám na dobu, jak jsem chodila
do práce a doufala, ať lekce odpadne. Byla jsem už vyhořelá.
Tou dobou jsem prodělala jednu ze
svých největších chyb. Volbu vysoké školy. Samozřejmě jsem chtěla někde uvnitř
v sobě splnit přání svých rodičů a vystudovat stomatologii, bohužel, ani
na druhý pokus se mi tento, ne tak úplně můj sen nevyplnil. Protože jsem se ale
poctivě připravovala na přijímací zkoušky, které jsou na lékařské fakultě
oborové, doufala jsem, že bych se mohla dostat třeba na fyzioterapii.
K józe se to hodilo a lidské tělo mě zajímalo. Vedle fyzioterapie jsem si
podala přihlášku ještě na obor optometrie – v té době jsem ani nevěděla,
co to slovo znamená a co vlastně bude náplň mojí práce. Ale vzhledem ke
statistikám to byla záchrana a jistota, kdybych se jinam nedostala. Poznámka
pod čarou: jedinou motivací k tomu mi byl strach.
Dostala jsem se na fyzioterapii a
optometrii. Začala jsem se o oba obory více zajímat. I když by se mohlo zdát,
že moje volba v tu chvíli musela být samozřejmá, zachovala jsem se,
z dnešního pohledu absolutně iracionálně. Resp. Rozhodnutí bylo postavené
pouze na racionálních důvodech: Optometrie je nový obor, ročně jej vystuduje
cca 100 lidí (fyzioterapii stovky), berou až o několik tisíc vyšší plat než
fyzioterapeuti a co se týče práce, je mnohem čistší, pohodlnější prodávat
brýle, než cvičit s lidmi po operacích a úrazech. Navíc jak dlouho bych
mohla dělat fyzicky namáhavou práci? Jak dlouho sama zvládnu pracovat?
V den zápisu jsem před sebou
na stole měla obě rozhodnutí o přijetí a rozhodnout se studovat optometrii byl
jeden z velkých omylů a přešlapů v mém životě. Možná to souviselo se
syndromem vyhoření, ztrátou sebedůvěry, vliv kamarádů a rodičů. Ale nakonec je
za tím vším jeden jediný činitel – strach.
Optometrii jsem vystudovala.
Během studia na vysoké škole jsem cítila potřebu se čím dál tím víc
osamostatňovat. Lekcí jsem měla po celém Brně několik a ta roztříštěnost mi
vadila. Vše to vyústilo v okamžiku, kdy kolegyně chtěla otevřít studio a
hledala parťáka: „Nechceš do toho jít semnou?“ ptala se mě tehdy. Aniž bych příliš
váhala, už jsme plánovaly, jak si přerozdělíme rozvrh. Byl to velký skok do
neznáma, člověk si vydělává pár tisíc měsíčně a najednou se dostane do stavu,
kdy jen nájem za sál je 10 tisíc. Ano, opět tu byl strach. Ale byly jsme na to
dvě a parťačka se nebála a já si musela začít věřit. Dala jsem výpověď všude,
kde jsem do té doby vedla lekce a rozhodla se, že si to udělám po svém. Celkem
jsem měla asi 15 stálých klientů. Samozřejmě mi na mysli vyvstávaly pochybnosti
– jógových centrem je po Brně spousta, jak jim jen mohu já konkurovat. Ale pak
jsem si uvědomila, že tato cesta nikam nevede, že je to slepá ulička.
V době, kdy jsem dělala
státnice, jsem již byla nezávislá, samostatně fungující jednotka. To, jestli
školu dodělám nebo ne, mi bylo vlastně jedno. Co jsem ale věděla, bylo, že
pokračovat na tomto oboru nechci a nehodlám. Samozřejmě ve mně ale hlodal
červíček: „Opravdu zahodím ty 3 roky studia? Za pár let vše zapomenu a už se
k tomu nebudu moct nikdy vrátit.“ A samozřejmě strach, kterým mě stále
straší mé okolí „To budeš cvičit jógu až do důchodu?“. Člověk je zkrátka
neustále zkoušen a testován svým okolím. Díky bohu jsou tu lidi jako Irenka, kteří
naopak chválí tu volbu a podporují mě v mých rozhodnutích.
Nevím, jestli budu cvičit jógu až
do důchodu. Ani nevím, jestli budu někdy v důchodu. Nevím, co bude za rok,
natož ta 50 let, ale ráda bych si uchovala, co jsem se naučila. Špatnými
rozhodnutími člověk ztratí vlastně jen čas, ale co je důležité si uvědomit je,
že naše rozhodnutí nás formují a utvářejí naši osobnost. A pokud se budeme bát
být těmi, kteří si zaslouží obdiv a úctu, budeme hold ti, co si ji nezaslouží.
jogavbrne.cz
