Prázdniny končí, štrůdl povinností se otevírá a já si pro výstrahu čtu své prázdninové řádky, kde jsem nedokázala zkrotit vlastní myšlenky - naučila jsem se něco?
Tak jo, tohle už se nedá zkrátka
vydržet! Už to ve mně bublá příliš dlouho a já napsání tohohle článku odkládám
už tak dlouho ( než jsem napsala tyto dva řádky, tak jsem v mezidobí
stihla zkontrolovat FB, mobil a napsat si další 3 poznámky, co musím udělat). Už
to nebublá, už to vře jako vroucí voda na těstoviny bez těstovin, která se za
chvíli spálí a způsobí, že se celý hrnec propálí..
CO SE DĚJE? MÁM PRÁZDNINY!!!!! Ale vůbec se tak necítím.
Znáte to taky? Ten slastný okamžik
po ránu, kdy se probudíte a vaší hlavou nelítí ani jedna jediná myšlenka. Jak
dlouho ten stav trvá? Minutu, dvě, několik sekund? Otočíte se na druhý bok a
silou vůle zavřete oči, pozorujete vlastní dech, ale je to marné – maily,
odjezd vlaku, prázdniny, projekty, rodiče – všechno se to tam honí jako
pestrobarevná cukrátka. Nemám nejmenší energii zapínat hned po ránu počítač a
prohrabávat se zatuchlými e-maily. Silou koňské vůle se přemůžu a na pár minut
si zacvičím. Z toku myšlenek, který připomínal vodopád se stane potůček.
Uff, to bychom měli… Co se to děje?
Pozoruji to již nějakou dobu a
hádám, že v tom nejsem sama. S letními měsíci měl nastat i letní
režim, ve kterém jsem chtěla zvolnit, zpomalit, zklidnit se. Přečíst všechny ty
báječné knihy, které již tak dlouho odkládám, nabatikovat si šaty, naučit se
háčkovat, pravidelně sportovat. Ale světe div se, hajzle spadni – neděje se
tak…
S hrůzou jsem si uvědomila,
že moje „výkonnostní vzorce chování“, ve kterých funguju přes rok, kdy pořád
něco řeším, plánuju, organizuju mi jaksi nedovolí si „jen tak“ sednout a číst
si 2 hodiny knihu. Minule jsem se skoro rozbrečela: z tlustého románu jsem
přešla k povídkám kratšího charakteru: „tady snad pozornost udržím.“ To
sotva! Již 3. Týden čtu prvních 20 stran stále dokola. A seznam báječných knih
se kupí, za chvíli začíná škola a já už zase vím, že to nestihnu. Štve mě to a
ptám se sama sebe – můžu si za to sama? A jakou roli v tom hraje ta dnešní
uspěchaná doba?
Kamarádka mi nedávno doporučila
knihu Tyranie okamžiku – právě o tom fenoménu, který zažíváme dnes a denně:
roztěkanost. Nedostatek času na běžné věci, krátká zastavení během dne a
bezmyšlenkovité chvilky. Ač máme
k dispozici veškeré vynajítka, která by nám k tomu měla pomáhat –
opak je pravdou.
Nervozita, úzkost…
Včera jsem si nechala nabíječku
na noťas na opačném konci ČR. Ten se vybil a náhle ho nebylo jak nabít. Páááni,
bylo neskutečné pozorovat, co se ve mně dělo. Nepotřebovala jsem akutně nic
řešit, jen odepsat na pár mailů, nic urgentně nehořela. A s údivem jsem
celé dopoledne pozorovala to nervózní Já, které přemýšlelo, jak to udělat,
abych ten noťas dala do pohybu. Hej! Tak toho využij! Čti si na chvíli nebo
tak? Uf, ještě že mám alespoň ten mobil!!!
Víte, co je nejhorší – šíleně vás
to štve, vytáčí vás, že vás taková věc, jako nezametené maily tolik frustruje a
přesto si nedokážete pomoci – takhle se cítí kuřák bez cigarety?
Jak je možné, že mě v hlavě
dokáže jako nádor tlačit neodepsaný e-mail! VĚC, KTERÁ REÁLNĚ NEEXISTUJE! A to
filmové plátno vám jede v hlavě a uniká vám kvůli tomu často i dialog,
který se odehrává před vámi: „Posloucháš
mě vůbec?“
Kdyby tak prodávali vodítko na
vlastní pozornost. Koupila bych si ho i se škrtícím obojkem, abych hezky
přidusila všechny poletující myšlenky.
0 komentářů:
Post a Comment