Dejte dospělákovi sponky do vlasů a pozorujte, jak se jeho vážnost
rozpouští.
Obdarujte ho nálepkami a smějte se nad tím, jak se mu
rozzáří obličej.
Viďte ho s plyšákem v ruce – a máte pocit, že
vlastně nikdy nedospěl.
Nesu si z víkendu jedno ponaučení: všichni jsme děti.
Všichni umíme tančit a stříkat po sobě vodu, která ve
skutečnosti neexistuje.
Všichni umíme mrčet, brumlat a vztekat se – jako ty malé
děti, které za to tak často okřikujeme.
Víc se bav, víc se směj, víc si hrej – to mi přinesl můj
víkendový proces a já se v copami a pihami cítím jako štika ve vodě.
Tak krásně bláznivě a uvolněně, jako to malé dítě, které
vidí nejvyšší smysl ve stavění kostek.
Hrejme si v tom běžném dni. Hrajeme v tom životu
jednu hru za druhou. Neustále si bere nějaké kostýmy a rekvizity nejrůznějších
společenských rolí, ale zapomínáme být herci lehkosti.
Bereme si jen ty role dřiny, povinností. Padnou nám role
Mrzoutů, Bručounů a Ustaránků.
A přitom, jak by vypadal náš den, kdybychom se blékli do
zářivé kápě dětské hravosti a každý každičký úkol prožili s čarovnou hůlkou
s vírou, že vše dobře dopade, že vše stihnu včas, že není kam spěchat.
Hrajeme denně a uvědomujeme si to, až když se zastavíme a
ptáme se sami sebe, jaký to má všechno smysl. Ale ve té skutečné, opravdové hře, je to přece jedno, protože největším
smysle je ZÁBAVA.
Ale my máme pocit, že tu si musíme zasloužit – a co kdyby to
tak nebylo?
Zvu Vás do dětské zóny: oblečte si jeden den do práce něco
bláznivého, dejte si na snídani krupicovou kaši „jako za mala“, KUPTE SI
NÁLEPKY a napište někomu přáníčko o tom, čeho si na něm vážíte.
Buďte hraví: ať nakupujete nebo žehlíte. Učme se od dětí,
abychom neztratili to vnitřní dítě v nás, neboť :
„Kde je serióznost, tam je Ego. Kde je smích, tam je Bůh.“
(autora jsem zapomněla…ale i tak s ním souhlasím)
0 komentářů:
Post a Comment