Rána

Když se ráno probouzíme do dalšího vzrušujícího dne, často míváme různé pocity.

Někdy jsme z nějakého důvodu tak nervózní, že nemůžeme dospat. V noci se soustavně budíme, koukáme na hodiny a nadáváme, že ten čas vůbec neubíhá. Když se ráno ozve zazvonění budíku, vstáváme - naprosto nevyspalí, ale s myšlenkou: KONEČNĚ!

Jindy se můžeme probudit ještě před zvoněním budíku ze stejného důvodu - nemohli jsme dospat. Ale tehdy, ač jsme spali málo, máme pocit, že jsme maximálně nabití. To bývá zpravidla tehdy, máme-li před ebou třeba i den nabitý, ale plný povinností, které nás naplňují a dělají nám radost. To pak stojíte v koupelně a od pusy vám bublá pasta, jak se snažíte ani při čištění zubů nepřestat zpívat.

Jsou dny, kdy večer uléháte do postele a až se předem děsíte ranního vyzvánění. Chvíli zamýšlíte s představou, že byste zvonění vypnuli a "jakože zaspali", ale víte, že to nic nevyřeší. To ráno skutečně přijde! I s tím vlezlým tónem! Zamáčknete ho a nerudně se převalíte na druhý bok. Proč já? Po několikátém povzdechu si uvědomíte, že stejně nic nezměníte a jenom se okrádáte o čas, ve kterém jste si mohli vychutnat ranní čas - i když na něj nemáte ani pomyšlení. Vstáváte ve stylu mátohy, nahrbení jako gorila, s ledovým kamenem v břiše, který jaksi nerozpouští ani ranní vařící sprcha.

Určitě znáte i rána lenošící. To jsou ta, kdy budík zvoní vy posloucháte jeho jeho melodii a necháváte ji laškovně zvonit. S peřinou kolem ramen je vám tak krásně a bezpečně, že představa, že byste se měli obléci a vyjít na ulici se rovná nápadu šílence. Tehdy záleží, zda je všední den či ne. Pokud musíte do práce, vstáváte s úsměvem a už předem se těšíte, až do svého měkkého korábu zase večer zaplujete. Je-li však víkend, tak to jasná volba: cereální vločky máte v peřinách, neb snídaně v postel je prostě jasná volba!